Vyjímka? Výjimka?

Dnešní příspěvek je věnován jednomu z nejproblematičtějších českých slov. Chyby se v něm totiž rozhodně nejsou výjimečné. Nebo vyjímečné? A co tato značka?

Pokud na ní žádný nedostatek nevidíte, čtěte dál. Slovo výjimka totiž můžeme psát pouze s první samohláskou dlouhou a druhou krátkou. Více se tímto slovem zabývá rubrika Jazykový koutek Českého rozhlasu Plzeň:

…Slovo výjimka patří mezi názvy dějů a výsledků děje, tedy podstatná jména odvozená od sloves. U tohoto typu dochází k hláskovým alternacím, samohláska základu se při odvozování krátí, např. získat- zisk. U slova výjimka odvozeného od slovesa vyjímat jde o to, že se v základu mění kvantita dvou samohlásek. První samohláska se prodlužuje, druhá se krátí. Stejný proces nastává např. u slov výšivka odvozeného od vyšívat nebo výhybka od slovesa vyhýbat se.. V těchto případech obvykle nepochybujeme, výjimka psaná i vyslovovaná nesprávně jako vyjímka je však stále živá.
Stejné délky samohlásek jako výjimka zachovává i přídavné jméno výjimečný. Přídavné jméno výjimečný odvozujeme z podstatného jména výjimka, délka samohlásek se nemění, stejné je to i u příslovce výjimečně…

Stručně řečeno – podstatné jméno výjimka vzniklo odvozením od slovesa vyjímat, při němž se promění délka jak první, tak druhé samohlásky – z y/í na ý/i. Přídavné jméno výjimečný a příslovce výjimečně se ale tvoří z podstatného jména a k žádným podobným změnám už naštěstí nedochází.